Obsah

 

8. díl - Tajemství pásky

Perluše zbytek pásek naházela do bedny a aniž by čekala, až jí skončí směna, vyběhla ven a šéfovi v běhu oznámila, že jí právě volali, že její pes má žaludeční vředy, pořád zvrací, začal mluvit a neustále volá, aby mu koupila paralen. A než se šéf zmohl na vyjádření soucitu, už jela autobusem domů a nemohla se dočkat, až si pásku pustí.

Zasunula pásku do magnetofonu, pak do cd machaniky a jelikož slyšela jen chrčení, pokusila se kazetu dostat i do dvd přehrávače. Nakonec se rozhodla, že video bude na přehrání asi nejlepší. Perluše se pohodlně zabořila do křesla, vzala si misku s popcornem, rozsvítila si lampičku, zatemnila místnost, aby to působilo dramatičtěji a zmáčkla tlačítko Play. Kazeta zachrčela, zajiskřila, vyvalil se oblak dýmu a video navždy vypovědělo službu. Lampička, kterou si svítila zhasla a  Perluše zjistila, že asi vyhodila pojistky.

Rozhodla se, že to svede na svoji hlučnou sousedku, která si každou noc pouští dvacet přehrávačů najednou (navíc každý s jinou písničkou), a šla spát. Zdál se jí sen. Byl to zlý sen. Pronásledovali ji policisti, kteří chtěli získat zpátky pásku, kterou si „vypůjčila“. Probudila se v kaluži potu a snažila si vybavit svůj sen: „Policisté, archiv, nahrávka…..Co to jen může znamenat? Policisté…nahrávka….NAHRÁVKA….No nic, co bude k snídani?“ řekla si pro sebe, vstala a dala si automaticky nahrávku do kabelky. Přišla na to až v práci a byla moc potěšena svoji genialitou.

Nemohla se dočkat páté hodiny, kdy obvykle opouští archiv. Celý den se jí zrovna dvakrát nedařilo. Pokud nepočítá několik shozených beden, které jí praštily přímo do hlavy, a pochroumané rameno, tak se jí celkem dařilo. Prostě normálka. Několik stížností, rozlité kafe na důležitých spisech, pár anonymních telefonátů vyhrožujících smrtí a tak dále a tak dále. Ze začátku to Perluši děsilo, ale časem si každý zvykne.

Konečně víkend. Perluše si lehla do křesla, zapla televizi, poslouchala Bacha! (nová píseň od skupiny BachanaBacha) a pročítala si nový módní časopis z minulého léta. Jeden, na Perluši příliš roztrhaný model, jí připomněl starou barabiznu, kterou mají již za tři dny sbourat. Vyděsila se. Začala pobíhat po celém bytě a rozhazovat věci okolo. V obrovském zmatku se najednou zastavila, rozdýchala se, koukla na rozbité věci, střepy, válející se na podlaze, vodu, vytékající z koupelny, pokrčila rameny a pokračovala v běsnění. Uklidnila se až v bytě a là kůlnička na dříví. Z hlíny vysypané z květináče vylovila nahrávku a zapla zbrusu nové video, kterému chybělo pouze pár tlačítek. Sedla si napjatě k obrazovce s menším škrábnutím o délce pěti štěňat jezevčíků poskládaných za sebou.

Páska ze začátku šuměla. Šum, Šum, Šum. A také podivně blikala. Blik, Blik, Blik. V tom se zjevila tvář staré vrásčité stařeny. Byla to její praprapraprapraprababička. Měla na sobě havajsou sukni a z povzdálí se ozývala havajská hudba a příboj.

„Kruci, dejte tam něco jiného!“ rozčilovala se praprapraprapraprababička. Z prosluněného otrova se stala zatuchlá ulička v temné noci a babička měla na sobě černý oblek se žlutým výrazným nápisem FBI – flotila blbých invalidů.

„Takže, poslouchej mě,bude to velmi poučné. Ehm,“ odkašlala si. „1,2,3, zkouška mikrofonu, už to jede, fajn….Jsou tady! Tady jsou! Tajsdyou! Jstaoudy! Ils sont ici! There are here! Tady, doufám, že pak budeš vědět, kam máš jít!“ mluvila jak v přiblblém akčním filmu. „Tak, konec! Haló, konec! Vypněte to!“ Ticho. „Jo, aha! Takže tato zpráva se zničí za…za kolik?...třicet minut. Po jejím zničení si budete moci užívat krásy jaderného hřibu. Páčko. Tak jaké to bylo?“ Obrazovka potemněla.

 

 

1. díl

2. díl

3. díl

4. díl

5. díl

6. díl

7. díl

8. díl